Ptá se Alice a její dotaz se mi moc líbí:

Život mě nějak utvořil. Pak zjistím, že to a to bylo špatně, pracuju na tom. Možná se mi podaří změnit přístup nebo dokonce kousek své osobnosti… a co je cílem? 

Proč mě život vytvořil nějak a já to pak složitě měním? 

Je cílem naší existence, abychom pochopili sami sebe a všechny okolo sebe, kteří nás utvářeli a utvářejí? Je naším cílem, abychom se dokázali změnit? Jde o ten proces poznávání? 

Proč by mě Život nějak vytvaroval, a pak po mě chce, abych se měnila/přizpůsobila/fungovala jinak? Ty procesy jsou docela těžké a zdlouhavé a říkám si: mám se tedy stát někým jiným než jsem doposud?

Nebo co je vlastně cílem našeho snažení tady na zemi? Skrze vyléčení bolístek vnitřního dítěte nebo nějakou jinou metodou si uzdravit svá zranění, být pak v pohodě a šířit tu pohodu kolem sebe? Nebo být svá (jak mě život v dětství a mládí stvořil, žít podle svého naturelu, hodnot a priorit), i když přitom narážím na nepřijetí, odmítnutí, nesouhlas, ale jsem originál? Pak bych si mohla nacházet protějšky podle mého gusta (sousedy, kolegy, partnery…) a nemusela bych na sobě nic měnit, protože bych prostě byla sama se sebou v souladu.

Dotaz od Alice je pro mě trefa do černého a doteď ve mě zní. Tady je moje dopověď.

Pro ty z vás, komu se nechce dívat až do konce, i když to zas až tak dlouhý neni, tady mám takový výcuc z mé odpovědi.

Vnímám, že každý máme svou osobitou cestu životem a každému funguje něco jiného. Zároveň jsem přesvědčená, že přijetí sebe sama se vším všudy je rozhodně cesta k vnitřnímu míru.

Jenže kdo z nás se tak přijímá?

Když už nic jinýho, tak cesta k sebepřijetí je ta nejpovolanější změna v přístupu k sobě.

Pokud to někomu z vás funguje tak, že si to jen řeknete a je to, tak blahopřeju. Mě to tak snadno nefunguje.

Musím říct, že nejvíc vděčím terapii vnitřního dítěte za lásku k sobě, víru ve své schopnosti a ve svou jedinečnost. A taky svému přibývajícímu věku, že mi to každým rokem jde snáz, protože si uvědomuju, že čas běží a není čas na blbosti.

Tahle jediná změna, že se začnete přijímat a radovat z toho, kým jste, rozhodně stojí za to.

Přes to dítě v nás to za mě jde nejsnáz. Tenhle človíček ve vás se totiž naprosto uvolní, když mu otevřete vaši náruč a dáte mu konečně zacítit jaké to je, být milovaný se vším všudy.

Chcete to zažít? Tak přijďte. Už brzy se do toho s vámi zase pustím naživo.

Opatrujte se a ptejte se dál!

Vaše Monika