Ptá se Eliška a její dotaz zní:
Proč děti a dospívající přepadají myšlenky na sebevraždu i když se jim třeba nic závažného a extrémně traumatického nestalo?
Nedávno médii prolítla zpráva o tom, že se pohřešuje 12letý kluk. Zanechal po sobě dopisy se zprávou, že už ho nebaví žít. Celkem brzy, co říkáte?
Je čas na slušnou vnitřní revizi, milí rodiče, pokud se s něčím takovým nechcete potkat i u vlastních dětí.
Mrkněte na mou odpověď.
Tak co, milí rodiče, na co jste přišli?
Co jste si uvědomili při pohledu na váš rodinnej systém?
Jak moc respektu, podpory a bezpodmínečné lásky ti vaši puberťáci u vás doma zažili?
Vězte, že jste to právě vy, kdo takovým myšlenkám může velmi účinně předejít už jen tím, že začnete řešit sami sebe a přestanete v mnohém svalovat vinu na děti.
Od koho si myslíte, že se ty vaše ratolesti toho nejvíc naučili a odkoukali? Které prostředí je ovlivnilo nejvíc?
Výše uvedený případ naštěstí dopadl dobře. Kluk se našel. Otázka je, jestli k tomu nedojde znovu, pokud se okolnosti nezmění.
Je opravdu na místě, abyste nejdřív začali hledat u sebe. Abyste si uvědomili, co jste během dospívání potřebovali vy sami, když jste byli dětmi.
Nikdy není pozdě si dosytit všechno, co vám v dětství chybělo. Právě proto se těžko předává dál, co jste sami nezažili.
V rámci Projetu sebedůvěry, se kterým chodíme do škol, nám dospívající velmi často říkají, že s rodiči nemůžou mluvit o tom, co je trápí. Že u nich moc nenacházejí pochopení.
Když víte, že je to i váš případ, dejte jim aspoň vědět, že existuje např. aplikace NEPANIKAŘ, kterou si můžou stáhnout do telefonu pro chvíle, kdy je ouvej. Nebo je tu taky anonymní Linka bezpečí a její telefon 116 111 pro děti do 26 let.
Hlavně tu pro ně zkuste být s otevřenou náručí tak, jak jste to potřebovali vy, když jste byli puberťáci.
Držím nám všem palce, ať nacházíme cesty, jak zvládat tyhle náročné situace.
S respektem k jedinečnosti každého z vás
Monika