Když nemáš, dávej

Konečně jsem to pochopila, konečně to dosedlo i v mém těle. Ano, čtete správně. KDYŽ NEMÁŠ, TAK DÁVEJ. Možná to nechápete stejně tak, jako jsem to dlouhé roky nechápala já.

Dnes mám narozeniny a přála jsem si, aby mi odevšad tekla láska a pozornost a taky zažít štědrost ve zdravé podobě, a tak to přišlo.

Jeden z mých moudrých učitelů mi kdysi řekl k mým zoufalým vztahům v rodině: Když máš pocit, že se Ti něčeho nedostává, podívej se, jestli to Ty sama dáváš. Fakt jsem to nechápala.

Jak jako že mám dávat, když sama nemám dost??? Při té představě se ve mě dlouho zvedala vlna vzdoru a odporu. Možná to taky tak cítíte. Pro upřesnění, nemyslím tím hmotné věci. Týká se to především lásky, pozornosti, blízkosti, objetí, přijetí apod.

Právě přes tlustou zeď pocitově opravdu prázdných nádob našich nenasycených vývojových potřeb, chceme nejprve dostávat my sami a je to pochopitelné.

Dnes mi to však konečně došlo.

Dnes jsem si mohla naplno zacítit, jak to vypadá, když chci něco dostat a namísto toho to dám.

Díky tomu jsem si mohla uvědomit ten kontrast mého rozpoložení, když světem chodím a hledám, kde bych co dostala. Úplně teď vnímám tu kvalitu, kterou tenhle stav má. ŽEBRÁK.

Věřte, není pro mě jednoduché přiznat sobě, a navíc takhle veřejně, že se u mě tenhle rys chování stále ještě někdy objeví. Ale je to tak. Některé mé vnitřní nádoby ještě plné nejsou.

Došlo mi, že v rozpoložení žebráka se mi je ani naplnit nepodaří.

Vnímám, že je to tak důležité uvědomění, že ho prostě potřebuju sdílet se světem a vynést tím na světlo další z mých skrývaných částí a udělat tak další krok k sebepřijetí.

Abyste to mohli pochopit i vy, mám tu pro vás jedno malé cvičení. Nahrála jsem vám ho a nazvala Od žebrání k hojnosti. Poslechnout si ho můžete tady >>>

Taky už to chápete?

Tady je ten zakopaný pes. Skrze hluboký prožitek dávání, kdy se mé srdce naplno otevřelo a já tak mohla zároveň přijímat tu hloubku blízkosti a propojení, jsem si dnes uvědomila, že v energii žebráka jsou přijímací kanály vlastně zavřené a nic tak přitéct nemůže.

Navíc moc dobře znám, co energie žebráka vyvolává v okolí. Opakovaně jsem zažívala, že přede mnou lidi pak utíkali.

Vnímám, jak tohle uvědomění přepisuje mojí starou bolestnou zkušenost. I když mě druhá vlna okolo korony zasáhla tak, že mi příjmy klesly téměř na nulu, chci dávat, protože i přes to všechno je ke mně život neskonale štědrý.

Jsem vděčná, že se mi díky léčení mých hlubokých ran na srdci podařilo dosytit mnohé ze zmíněných vývojových potřeb.

Zároveň si uvědomuju, že dokud jsem měla pocit, že mám všeho málo, nic se mi dávat nechtělo. Zřejmě ani prožitek zavřeného srdce žebráka by se mnou výrazně nepohnul.

Dokážu si představit, že míra nasycení toho, co nám v dětství chybělo, výrazně ovlivňuje míru schopnosti dávat. Proto můžu jen doporučit, vydat se na cestu léčení svého vnitřního světa a stát se pro sebe sama tím nejpovolanějším zdrojem přijetí, lásky a podpory.

Z pocitu rostoucího nasycení se dává lehce.

I tak děkuju životu za tak cenný dárek. Těším se na další prozkoumávání pravidla: Dávej to, co chceš dostat.

S hlubokou vděčností

Monika