Představte si malé miminko, novorozence, který právě přišel na svět. Jeho jediný kontakt s okolním světem je skrze dotek kůže na kůži, čich a postupně také vidění. Chce před sebou vidět ten láskyplný obličej, který se o něj postará. Nedokáže si zatím říci o pomoc jinak než pláčem.
I když z pozice dospělého to tak vypadat nemusí, plačící miminko, ke kterému nikdo nepřichází, situaci vnímá jako stav ohrožení života. Už v těhle momentech u něj vznikají hluboké rány na srdci a zářezy v psychice. Především pokud se taková situace opakuje.
Zažil to pravděpodobně každý z nás, alespoň z mé generace, kdy se takzvané vyplakávání dětí praktikovalo běžně.
Každá vývojová fáze našeho života (zejména ty, které se týkají našeho dětství) má své jedinečné vývojové potřeby. Pokud v nejranějších fázích dětství nejsou tyto potřeby dostatečně nasyceny, do každé další etapy jdeme s deficitem. Tak se zranění emočního rázu postupně prohlubují a stále silněji se zapisují do našeho nervového systému.
Období, ve kterých potřebujeme být v souvisloti s pláčem obzvlášť obezřetní, jsou fáze nemluvněte a batolete (0 – 3 roky). Tedy takové děti, které se o sebe ještě nedokáží sami postarat.
Nedávno jsem se zúčastnila dalšího modulu výcviku Somatic Experiencing®, který kromě jiného pracuje i s emočními zraněními z dětství uloženými na úrovni traumatu.
Mně samotné se během výcviku otevřely rány a mé tělo začalo somatizovat. To znamená znovu ztělesňovat a prožívat stav, kdy jsem se jako malá koukala kolem sebe a hledala blízkou tvář, která tam pro mě někde je. Jenomže ona tam ve spoustě momentech nebyla.
Tohle jsem si uvědomila když mě na výcviku začaly bolet oči a měla jsem pocit, že přestávám vidět na dálku.
Stačilo jedno ošetření, tlak povolil a vše se poskládalo přesně tak, jak má být.
Teď už se nemusím snažit dívat do dálky, protože především já sama, v mém dospělém těle, jsem tady pro tu malou holčičku ve mě vždy dostupná. Je to výsledek mnohaleté cesty spojování se s mojí vnitřní Moničkou různého dětského věku.
Díky výcviku Somatic experiencing® mám k dispozici další nástroje, jak taková zranění léčit. Jak pomoci našemu nervovému systému je postupně rozpustit, abychom se k nim už nemuseli vracet.
Úžasná metoda, úžasná cesta a velká vděčnost za ni!
Věřím, že dnes k vyplakávání malých miminek dochází čím dál méně.
Moc nám všem držím palce, abychom porozuměli, jak závažné dopady na náš život mají emoční zranění a traumata z dětství. A hlavně, držím nám palce, abysme je přestali předávat dál.
Vaše Monika
PS: Aby tu nedošlo k nedorozumění. Od určitého věku dítěte je naprosto v pořádku nechat dítě vyplakat. Dokonce je to žádoucí, protože pláčem se z těla vypavuje nahromaděné napětí. Někdy to tak může být i v případě miminka, ale o tom až v dalším článku.