Příběh o tom, jak nám zvířecí svět zrcadlením ukazuje, jak ti nejslabší a bojácní často nejvíc zlobí. Přitom jediné, o co žádají, je láska a pozornost.
Takhle vypadáme teď. Jsme sice bráchové, ale každý jsme úúúúúplně jiný. Pro ty z vás, kdo by si nás náhodou pletli, já mám černé uši a tečku na bradě. Mikeš má bílé uši a jé víc chlupatý, i když to možná na první pohled není vidět.
Možná vidíte, že jsem trochu menší. Co na obrázku není vidět, jsem i bojácnější. Za to můj brácha Mikeš je pohodář. Skoro nikoho se nebojí. Nechá se pohladit od každýho. Trochu mu to závidím, ale i tak ho mám rád.
No, prostě jsem se narodil jako poslední. Byli jsme takový aprílový dáreček v roce 2014. Už byste nás skoro nepoznali.
Za ty roky se událo a změnilo hodně věcí, hlavně k mému dobru. Ještě že tak. Brzy pochopíte.
Jak už jsem říkal, narodil jsem se poslední. Byl jsem nejmenší a nejslabší. Všichni moji bráchové i ségra se vždycky dostali k jídlu dřív. Ale já měl taky hlad! Každý mě odstrkoval a tak jsem se začal bránit. Kdyby šlo jen o jídlo, ale já chtěl být i u mámy.
Když mě tam nikdo nechtěl pustit, začal jsem se tam rvát. Přece neumřu hlady a taky chci, aby mě někdo měl rád. A jak jsem se tak rval, tak jsem vždycky nejvíc dostal na zadek. Ale za co? Vždyť já mám jenom hlad a nechci být pořád poslední! Stejně mě vždycky všichni přemohli. U jídla byli i tak první a já byl pořád nejslabší.
Nakonec už máma neměla sílu a přestala nám dávat jíst. To nám byli ani ne dva měsíce. Zřádlo jsme teď dostávali do misek a ani k nim jsem se moc nedostal.
Nebylo to fér. Proč jsem se musel narodit jako poslední? Rval jsem se jen o kousek jídla a pozornosti a vždycky to nakonec nejvíc schytal. Nejen od všech mých sourozenců, ale i od lidí.
Postupně jsem se začal všeho bát a přestal jsem všem věřit.
Pak si mě i bráchu odvezli nějací lidé. Aspoň, že jsem nebyl sám. Byl jsem rád, že jsem zůstal s bráchou. Dali nás do takový bedny, ale co bylo horší, vzali nás do takovýho velkýho strašnýho hlučnýho monstra a někam nás vezli. Jak u toho brácha mohl spát? Prostě si lehnul a usnul a bylo mu úplně jedno, že já tam křičím a pláču.
Ale přežili jsme to. Hlavně jsme byli spolu a to bylo dobře.
Rychle se ukázalo, že tam jinde to není za až tak špatný. Co, není špatný. Bylo to víc než dobrý. Já měl svojí misku, brácha měl svojí misku a ty dobroty, který jsme dostávali. Kuře, pak taky rybu a mooc dobrý konzervy. Jednou jsme dokonce dostali kus masa s velkou kostí. Ta kost byla skro větší než já. Brácha to nechtěl, ale já si to vzít nenechal. Vrčel jsem na všechny, kdo by mi to chtěli sníst. Hmm, bylo to tááák dobrý a jenom moje!
A co víc, hladili nás oba stejně. No, možná že mě dokonce i víc, když jsem se tedy zrovna nechal. Přeci jen jsem ještě nemohl hned tak někomu věřit, to dá rozum, ne?
Začal jsem ale sílit a najednou jsem už mohl přeprat i bráchu. To byl pocit! Tak krásně jsme si spolu hráli, měli dost jídla a měli nás rádi. Už jsem bráchovi tolik nezáviděl. Vždycky na nás čekala i teplá konejšivá náruč. Chvílema jsem měl pocit, že je to ráj na zemi.
Ještě pořád jsem sice sem tam dostal za uši, ale už jsem věděl, že mě mají rádi. Vypadlo to, že to myslí vážně.
Pak jsme se přestěhovali a najednou jsme mohli i ven. Já jsem se bál, přeci jen to tam bylo cizí. Ale i tak jsem se pomalu odvažoval dál a dál od domu. Dával jsem si ale pozor, abych se vždycky mohl rychle schovat, kdyby bylo zle. Za uši jsem dostal už tolikrát, že si teď prostě musim dávám bacha.
A co si budem povídat, hlad je zlá věc. Protože moc dobře vím, co to znamená, víc myší jsem vždycky ulovil já. Pořád jsem sice ještě byl slabší, ale za to mrštnější. Brácha, ten se moc nepřetrh. Sem tam sice nějakou tu myš ulovil, přinesl ji domu a pustil jí. Dělá to tak dodnes. On neví, co je to hlad. Ale nemám mu to za zlý.
Já už taky netrpím hlady. Dokonce se už přestávám bát a ukážu lidem i svoje bříško a nechám se na něm hladit. To je tak príma. Vlastně teď za nima pořád chodím, a chci, aby mě hladili. Ale jenom tak, jak chci já. Jak je to pro mě ještě bezpečný. To dá rozum, ne? Přeci jen vím svoje.
A kdyby vás to zajímalo, i moje panička ví, co to znamená, nemít moc co jíst. Když totiž doma nejsou peníze a je tu jen jeden rodič, který se stará a je ještě k tomu nemocný, tak to prostě není na žádný vyskakování.
Takže se i před pár desítkami let i teď mohlo stát, že někde byl nedostatek jídla. Pak se chodilo najíst na návštěvy, tak jako to měla paničky kamarádka, která vyrůstala s mámou anorektičkou, kde jíst bylo zakázáno. Takové nenasycení se pak může dojídat celý život.
Teď už ale vim, že může být i dobře, že i mě může mít někdo rád, že i těch závislostí se dá zbavit. Začínám jim věřit. A myslím, že bude ještě líp. Už se dokonce nechávám hladit skoro tak, jako můj brácha, který měl vždycky všeho dost. Já už taky začínám mít. Už se o to nemusím rvát… Dokážu si taky říct!