Monika NisznanskáKdyž se dívám zpátky, i pro mě, co by desetileté dítě, rok 1989 znamenal revoluci v mém životě. Ne konkrétně listopad, ale doba po něm.
Pro mě to tenkrát nebyla revoluce směrem ke svobodě. Ale kdo ví…
V té době už moje maminka byla hodně nemocná. Tenkrát jsem nechápala jak moc. Dnes by možná díky jiným alternativním metodám léčby mohla žít dál, ale v té době se bohužel její zdravotní stav jen zhoršoval.
10. prosince 1989 ve svých 36 letech zemřela na plicní embolii.
Pro desetiletou holku, která žije jen s mámou, je to velká rána. K tomu jsem ještě v době, kdy umírala, byla ve škole přírodě.
V ten den, v čase, kdy moje máma umírala sama doma, já jako dítě i na dálku cítila, že se děje něco zlého. To se jen tak nezapomíná.
Vzpomínám si na ten okamžik. Byla jsem v pokoji lázeňského komplexu Kyselka. Bylo to dopoledne a byla zima. Byla jsem tam se svými spolužačkami a najednou se mi udělalo zle. Měla jsem strach a bylo mi ouzko. Věděla jsem, že se něco děje, ale nevěděla jsem co.
Někdy se dějí nevysvětlitelné věci, a já jsem čím dál víc přesvědčená, že existují věci mezi nebem a zemí, i když stojím nohama pevně na zemi.
Nechtěli mi to říct
Nikdo mi nic neřekl a jak jsem pak zjistila, nikdo mi to ani hned říct nechtěl.
Tři dny na to jsem ve škole přírodě oslavila své 10. narozeniny.
Když jsem přijela domů, přišel pro mě strejda. Ptala jsem se, kde je máma, ale nic mi neřekl, prý mi to řekne až teta.
Až téměř týden po smrti své vlastní mámy jsem se dozvěděla, že zemřela.
Dva týdny po téhle zprávě mám ve svém životě „okno“ – černý prostor, kdy nevím, co se dělo. Jen si vzpomínám, že si mě teta „zmraženou“ vedla k sobě domů.
Pohřeb není pro děti
Pohřeb prý není pro děti, a tak ji pohřbili bez mojí účasti ještě před tím, než jsem se vrátila ze školy v přírodě.
Dnes už chápu proč mi to neřekli dřív. Už jim to nemám za zlé. Tím mě ale odřízli od možnosti prožít ten obrovský smutek, který ke ztrátě milovaného člověka patří.
I když smrt není nic zlého, ztráta toho nejbližšího člověka prostě bolí a té bolesti je potřeba dát prostor.
Já jsem ten prostor nedostala, a tak jsem přestala cítit.
Moje tělo na to však nezapomnělo. Každá situace, která mi něčím připomínala ztrátu blízkého člověka, v mém těle probouzela ten obrovský smutek a strach.
Vždycky se mi začalo hůř dýchat, začalo mě bolet u srdce a bylo mi ouzko. Nechápala jsem, proč se mi to děje.
Jednou se to přihlásí…
Až minulý rok, těsně před mými 36. narozeninami tenhle stav nastoupil v plné síle.
Za ty roky, co jdu po cestě uzdravování sebe a svého vnitřního světa, už mi to dávalo smysl.
Mělo mi být za pár dní 36 – věk, ve kterém moje máma zemřela. Naštěstí jsem právě byla na výcviku bioenergetiky, která pracuje s potlačenými emocemi a emočními zraněními.
Až tady, 26 let po smrti mojí mámy, jsem dostala prostor vyjádřit bolest z její ztráty. Projevit, že mi chybí, že mě to bolí, že jsem se s ní taky chtěla rozloučit.
26 let mé tělo a srdce čekaly na den, kdy to bude možné prožít naplno. Odžít všechnu tu bolest a vyplakat všechny ty slzy. Děkuju za tenhle léčivý prostor a čas.
Dnes už vím
Dnes už vím, že cesta mojí mámy není moje cesta. Že její odchod nijak nesouvisel s tím, že bych byla špatná nebo že by mě neměla ráda, to si malé děti často myslí.
A ačkoliv to pro desetileté dítě byla velká rána, dnes vidím, že to byl začátek mojí cesty pouštění.
Opravdu jsem ji poprvé pustila až ve svých 20 letech pomocí kineziologie One brain. Celých těch 10 let jsem si jí „držela u sebe“ a trpěla.
Až ve chvíli, kdy jsem ji nechala opravdu odejít, se mi ulevilo, ale ani tak neodešla bolest z té ztráty. To se mohlo stát až o dalších 16 let později, během kterých mě potlačené pocity dál vnitřně sžíraly.
Nemusí to tak být
Smrt a to, že některé věci prostě končí, patří k životu. A stejně tak i emoce, které jsou s každým pouštěním spojené. Není třeba se za ně stydět, není třeba je v sobě držet a zároveň je potřeba naučit se neupadat do dramat.
Pomáhá i přijetí konečnosti všeho živého. S vědomím, že každý konec, je zároveň i začátek, to jde snáz.
Těžko to lze vysvětlit malému dítěti, ale už jen to, že mu dovolíte cítit bolest ze ztráty, ho ušetříte mnohých trápení do budoucna.
Konce k životu prostě patří. A když tenhle fakt přijmeme my dospělí, naučí se to od nás přirozeně i naše děti.
Tak vás chci povzbudit, abyste dávali prostor svým pocitům zrovna, když se vás něco dotýká. Ať už je to smutek nebo i radost.
Každé potlačení emocí způsobuje stažení těla. Čím víc stahujeme své tělo, tím míň v něm může cokoliv volně proudit. S každým takovým dalším stažením si postupně zaděláváme na nemoci.
S každým puštěním a přijetím přichází obrovské uvolnění.
Přeji nám všem, aby náš život začal víc a víc proudit. Abychom se naučili přijímat jeho přirozený běh a všechno, co k němu patří.
A pokud už teď víte, že vás už léta trápí bolest z minulosti, pojďte ji uvolnit. Už vím jak na to a budu moc ráda, když to pomůže i vám. 🙂
