50 odstínů šedi a vnitřní dítě

Viděli jste kontroverzní snímek natočený podle knihy 50 odstínů šedi od E. L. Jamesové? Ne? Pak jste o něm každopádně alespoň slyšeli. A možná, že jste si ho prostě nemohli nechat ujít – bylo to silnější než vy a ani nevíte proč.

Názory na tento počin se hodně různily, stejně, jako pocity diváků. Někdo byl nadšen, někdo přímo znechucen. Čím to?

Film totiž ťuká na dveře každého z nás s cedulkou SEXUALITA. Co se za nimi skrývá, je vaším tajemstvím. Ale je za nimi opravdu všechno, co jste kdy chtěli zažít?

Padesát odstínů šedi a vnitřní dítě

Možná vám připadá, že to spolu moc nesouvisí. Ale tématiky vnitřního dítěte se tento film dotýká hned ve třech aspektech.

•  Za prvé je tento snímek ukázkovým příkladem principů zranění našeho vnitřního dítěte, které se pak projevují v dospělosti.
•  Za druhé ukazuje i zdravý vývoj vnitřního dítěte. Tedy dospělého člověka, který zná svou hodnotu a zdravě zkoumá své hranice.
•  A za třetí je o touze jít za hranice běžných společenských konvencí.

Všichni po něčem toužíme a zároveň máme strach to vyzkoušet. Říkáme si: Bude se mi to líbit? Co když se mi to bude líbit? Co mi to přinese? Co tím ztratím? Co tomu řeknou ostatní? Budou mě ještě mít rádi?

Pokud jste film ještě neviděli a knihu nečetli a máte to v plánu, dál nečtěte, protože teď prozradím děj.

I když…, možná se díky tomu na film pak podíváte jinýma očima. Očima bez soudu, očima plnýma porozumění.

Hlavními hrdiny filmu jsou svobodný miliardář Christian Grey (angl. Šedý, odtud i název knihy a filmu) a mladičká nevinná studentka literatury Anastasia Steel.

Christian je na první pohled chladný, ale zároveň i tajemný muž, který dobře ví, co chce. V názvu filmu 50 odstínů šedi se skrývá náznak toho, že život není jen černobílý. A že nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Christian má k ženám a intimitě velmi specifický přístup. Jeho tajemství se skrývá v jeho pokoji na hraní. V pokoji na velmi vytříbené hraní si s praktikami BDSM (Bondage, Discipline, Sadism and Masochism – Spoutávání, Disciplína a ty ostatní dvě asi nemusím překládat).

Anastasia – zkráceně Ana – svět intimity teprve objevuje. Už při jejím prvním setkání s Christianem je však jasné, že se mezi nimi něco odehrává. Jejich vzájemná přitažlivost je zřejmá od první chvíle, kdy se potkají.

Pro Christiana má však partnerství jen podobu písemné smlouvy o sexuálních praktikách BDSM, které s ženami pak provozuje. Toť vše. Nechce, aby se ho jakákoliv žena dotýkala. Nechce s jakoukoliv ženou spát v jedné posteli a mít s ní normální vztah. Nechce žádné společné aktivity.

Jenže pak potká Anu, a ta se mu pomalinku dostává „pod kůži“. I když se tomu Christian zuby nehty brání, daří se Aně jejím bezelstným a nevinným přístupem dotknout se jeho srdce.

Bolestné dětství pociťujeme i v dospělosti

Postupně se rozkrývá, že Christian měl velmi bolestné dětství. Narodil se drogově závislé prostitutce, která zemřela, když mu byly čtyři. Do té doby zřejmě zažíval velmi kruté chvíle. Jizvy na jeho hrudi promlouvají jasně. Pak se sice dostal do adoptivní rodiny, která ho evidentně velmi milovala, ale první čtyři roky života silně poznamenaly jeho přístup k životu a k lidem.

Christian je sice tvrďák, ale umí být i citlivý. Hraje na klavír, a pod jeho prsty navíc znějí jen smutné melodie.

Když zjistí, že Ana je ještě panna, přistupuje k ní velmi citlivě a jemně. Poprvé ve svém životě stráví noc s ženou ve své posteli. Poprvé v životě nějakou ženu zapojí do svého soukromého života a představí ji své adoptivní rodině. Chce ji však mít jen pro sebe.

Na druhou stranu se urputně brání, aby se k němu přiblížila. Každý dotek zarazí, z každého přiblížení utíká.

Díky bezelstné Aně, která nedokáže pochopit, proč ji k sobě nechce pustit, proč se ho nesmí dotýkat a být v jeho blízkosti, Christian začíná chtě nechtě roztávat. Na jednu stranu se každému láskyplnému kontaktu brání a bojí se ho, na druhou stranu po něm evidentně touží.

Jako děti jsme nemohli utéct

Zřejmě díky tomu, že byl obětí fyzického týrání, Christian „znecitlivěl“.

Pro malé dítě je ve chvíli, kdy je týráno, jedinou možností, jak z dané situace utéct, že přestane cítit. Metaforicky řečeno opustí své tělo, aby nic necítilo. Aby necítilo bolest, kterou mu jeho blízcí způsobují. Na fyzické rovině znecitliví jeho tělo a zároveň se i odpojí od svých pocitů. Dospělí nad ním mají moc, kterou v takových případech zneužívají.

Kdo z nás něco takového nezažil? I kdyby jen v lehčí formě. Naše tři základní instinktivní reakce na ohrožení jsou takzvaná tři U. Útok, Útěk, Ustrnutí. V případě Christiana se jedná o ustrnutí.

K tomu, aby týraní lidé v dospělosti vůbec něco cítili, potřebují většinou velmi silné podněty. Jemný a láskyplný dotek se naproti tomu dotýká jejich srdce a tím i zranění v něm skrytých.

Blízkost je pro takové lidi ohrožující. Mají strach k sobě kohokoliv pustit. Už nikdy nechtějí zažít tu samou bolest. Ten, kdo je měl milovat, je zradil. A tak se v dospělosti každému blízkému kontaktu brání.

Drží nad vším kontrolu. Jen tak totiž mohou zajistit, že nepřijde nic, co by je mohlo překvapit a zranit. Zároveň svou neustálou kontrolou brání, aby se jejich rány mohly vyléčit.

Schválně se teď zkuste podívat, co všechno ve svém životě držíte POD KONTROLOU.

Často se také právě ti, kteří byli obětmi fyzického násilí, snadno stávají násilníky. To je způsob, jak se mohou alespoň částečně zbavovat nahromaděné zloby a vzteku, které se v nich hromadily léta, bez možnosti je ventilovat. Způsobování bolesti druhým jim pak dokonce může přinášet potěšení.

Zdravé dětské já respektuje své hranice

Anastasia ve filmu naopak představuje někoho, kdo respektuje sebe sama. Kdo se sice nebrání zkoušet nové věci, ale s plným respektem vůči svým hranicím.

Sama však postupně zjišťuje, že zřejmě není jen tou romantickou dívkou, kterou si myslela, že je. I když má strach, určité tajemno a odevzdání se ji evidentně lákají. Dokonce jí přináší potěšení. Do ničeho se nevrhá po hlavě. Zkouší, co se jí líbí, a co ne. Díky vztahu s Christianem objevuje dosud nepoznanou část sebe sama.

Touží se mu odevzdat. To, že ji k sobě Christian nechce pustit, jí v tom brání. Možná by zkoušela i mnohem víc, kdyby se k němu mohla přiblížit. Ráda by pochopila, co je za jeho odtažitým a do určité míry násilnickým chováním.

Jen proto, aby alespoň částečně Christianovi porozuměla, dovolí, aby  její hranice byly překročeny nad míru únosnosti. Ani tak ji však Christian k sobě nepustí. Tento zážitek ji nakonec od Christiana vzdálí.

Je důležité si uvědomit, že překračování svých hranic nelze ve vztahu provozovat bez vzájemné důvěry, respektu a vymezení svých limitů.

Právě v partnerství máme šanci zkoumat, kdo opravdu jsme. Je k tomu však potřeba veliká upřímnost nejen k partnerovi, ale i k sobě sama. V partnerství plném důvěry je možné léčit i svá zranění.

Někdy potřebujeme jít daleko za své hranice, abychom zjistili, co ve svém životě chceme, a co ne.

Opravdu jen BDSM?

Film je sice erotický, ale není to celé jen o BDSM. Má mnohem širší rozměr a větší hloubku.

Příběh filmu poukazuje na strachy, které nám brání otevřít se životu a lásce naplno. Skrze kontakt s druhými a testování svých hranic můžeme zjistit, kdo opravdu jsme.

Ten největší strach totiž sídlí v naší hlavě. O tom se mluví i ve filmu. Ve většině případů nemá nic společného s opravdovým strachem, který souvisí s pudem sebezáchovy – tím, který nás už od pradávna chrání v případech, kdy nám jde o život.

Většina našich strachů má původ úplně jinde. Jsou pouze důsledkem traumatických zážitků a naší výchovy. Výchovy metodou „cukru a biče“. Budeme tě milovat, když se budeš chovat tak a tak. Když se nebudeš chovat podle našich představ, nebudeme tě mít rádi. Za to první přicházela odměna, za to druhé trest.

V každém z nás ještě stále žijí hlasy našich rodičů, učitelů a společenských konvencí, které nám brání být sami sebou. Pak snadno něco odsoudíme dřív, než si vůbec dovolíme to vyzkoušet a zjistit, co by nám to přineslo. Jestli by se nám to líbilo, nebo ne. Jestli by se opravdu stalo něco strašného.

Zároveň všichni toužíme po lásce. Chceme se v ní úplně rozplynout, muže nevyjímaje. Jenže v tom, abychom se jí mohli naplno otevřít a odevzdat, nám brání právě bolestné rány v srdci, které jsme utržili především v dětství.

S uzdravováním našich zranění se posouvají i naše hranice. Strach totiž v první linii nejčastěji naráží na naše emocionální zranění. V důsledku těchto druhotných strachů si nedokážeme určit, kde máme své skutečné hranice. Zároveň se tak držíme v zaběhlých vzorcích, kde možná ani nejsme spokojení. Jenže si nic jiného nedovolíme.

A teď ruku na srdce. Po čem toužíte?  A co vám brání jít si za tím?

Zkuste se podívat na to, co vám brání jít za svou touhou a živostí. Pojďte udělat první krok tím, že své dětské já obejmete a sami sebe zahrnete tou nejupřímnější láskou ke všemu, co jste. Co se svou bolestí uděláte, je jen ve vašich rukou. Můžete ji rozpustit a své srdce naplnit láskou. Pokud budete chtít.

Jít za svou touhou samozřejmě neznamená zkoušet hned praktiky BDSM. A není zrovna snadné si přiznat, že i to je něco, co bychom rádi vyzkoušeli.

Poselstvím filmu pro mě však zůstává, že pokud se neuzdravíme a neotevřeme životu, neotevřeme své srdce, které je sice zraněné, ale i plné lásky, zůstanou nám některé vůně a barvy života skryté.

S úctou a respektem k vašemu osobnímu příběhu