Věděli jste, že období konce školního roku a maturit je čas, kdy se zvyšuje tendence skoncovat se životem u dospívajících?

No, není to zrovna radostná bilance, ale opravdu je to tak. Dospívající jsou jednou z nejkritičtějších skupin, u které se to děje nejvíc.

A věděli jste taky, že se sebevraždy v období maturit týkají především premiantů, tedy těch, kteří do téhle chvíle vynikali? Víte taky proč?

Bojí se selhání.

Maturita v našem společenském kontextu totiž není jen zakončení středoškolského vzdělání. Je především taky zprávou o tom, jestli a jak dospívající obstál. Zároveň je to předpoklad pro to, jak obstojí dál. Leckdy je to první velké završení víceleté honby za úspěchem a oceněním, která většinou započala už na základní škole, u některých i dřív.

Závisí to na tom, jak moc byly úspěchy dítěte už od raného dětství odměňovány a neúspěchy trestány nebo zesměšňovány. Čím víc se to dělo, tím víc to pro dítě znamenalo – mají mě rádi jen, když všechno zvládám. Hodnota dítěte se tak postupně snížila na vnější ocenění.

Během dospívání už jsou děti většinou naplno identifikované s tím, že jsou hodné uznání a lásky, jen když něco umí a jen, když to umí na určité úrovni.

Ale upřímně, milí rodiče,

milovali jste je míň, když jste je čerstvě po narození drželi v náručí a ony pro vás byly vším jen tím, že byly? Aniž by cokoliv dokázaly, aniž by čímkoliv byly?

Proč je tedy milujete víc nebo míň jen proto, že mají lepší nebo horší známky? Čemu jste zaprodali vaši lásku k nim?

Pak se nemůžeme divit, že se tak strašně bojí zklamat a selhat, že jsou dokonce schopní sáhnout si na život…

Z pohledu dospělého je to možná prkotina, nějaká maturita.

Ale vzpomeňte si na sebe. Jak důležité a zároveň náročné pro vás bylo tohle období? Právě taky proto, že možná i vaši rodiče zaprodali lásku k vám za splnění osobních nebo společenských požadavků a norem a jejich rodiče jakbysmet.

Nemusíme v tom ale pokračovat. Jsme to právě my, kdo může vystoupit z tohohle začarovaného kruhu!

Mají své talenty i nedostatky

Děti nejsou naší výstavní skříní a už vůbec ne naším majetkem. S přibývajícím věkem jsou to víc a víc samostatné svébytné jednotky (pokud jim to umožníme), které mají své talenty i nedostatky a vlastní život. Ať jsou jakékoliv, tak jsou láskyhodné.

Možná si na cestě životem párkrát nabijou hubu, možná udělají pár přešlapů. Ale když se z nich budou moci ponaučit, když budou vědět, že za svá rozhodnutí a činy nesou zodpovědnost a budou mít vaši podporu, budou se chtít starat sami.

První změna však musí nastat u vás, milí rodiče, ne u nich. Vy už máte své zkušenosti se životem, oni se teprve učí. Pokud vy sami převezmete zodpovědnost za své přešlapy i v jejich výchově, dáte jim ten nejlepší vzor, že být nedokonalý je lidské.

Pozvěte je mezi běžné smrtelníky, kteří neumí všechno na světě, tu a tam taky něco pokazí a šlápnou vedle. Podporujte v nich život a touhu objevovat a poznávat, ne strachy, které je o život můžou připravit.

Běžte a řekněte vašim dospívajícím, že je budete mít rádi, i když to nevyjde a myslete to vážně. Možná se jim taky budete potřebovat omluvit za tlaky, které jste na ně dělali.

Maturita je jen zkouška a zkouška vychází ze slovesa zkusit. Tak to případně zkusí příště.

Když nejde o život, tak jde přeci o ho*no.

Jakékoliv námitky teď zkuste nechat stranou. To nejdůležitější, co v tenhle čas potřebujou vědět a cítít je to, že je máte rádi, ať jsou jakékoliv. To samé jste přeci i vy potřebovali cítit od svých rodičů.

Teď máte šanci začít psát jinou rodinnou historii plnou přijetí, podpory a lásky.

Držím palce, ať se vám to daří!

PS: Možná nejdřív sami budete potřebovat dovolit si být nedokonalí a někdy udělat chybu. Žádný učený přeci z nebe nespadl!