Na první terapii přišel jako hromádka neštěstí čerstvě po rozchodu, který ho zlomil. Byl napěchovaný emocemi jako sopka před výbuchem. Bál se za sebe postavit. Ten kluk v něm se k němu nechtěl přiblížit. Rozchod vnímal jako svoji prohru.
Můj klient Honza, který ke mě poprvé přišel letos v dubnu. Chtěl se všeho zbavit hned, ale naštěstí rychle přistoupil na postupnost a jemnost, která mu obrátila život naruby.
Posuďte sami, kam se zvládl posunout za sedm měsíců především své práce na sobě s mojí podporou. Úplný závěr mluví za vše. V životě mi nebylo líp!
„Jak se blíží konec roku, člověka to tak nějak nutí bilancovat. Tak jsem si jednou hodil nohy na stůl a hluboce se zamyslel, jak bych odpověděl na otázku, jak se mám.
O odpověď bych se s Vámi rád podělil, máte na tom svůj podíl.
S pozdravem Jan s Honzíkem.
PS: A pokud slavíte Vánoce, rád bych Vám tímto popřál šťastné a veselé, a budu se těšit na setkání v novém roce.
(Osobně bych byl zdrženlivější, ale malý Honzík se moc chtěl podělit o svou radost, ze dne 1.12. Občas se mi stane, že mám nutkavou potřebu čapnout si na bobek a dívat se na svět z dětské výšky, očima malého Honzíka. Nebráním se tomu, prostě to udělám. Cítím, že to jsou ty chvíle, kdy se potkávám sám se sebou. Vždy to provází výrazná emoční vlna.)“
Ano, tohle všechno Honza zvládl za něco málo přes půl roku terapie. Na začátku jsem se párkrát viděli každý týden, ke konci už jen jednou za měsíc. Za mě je to fakt borec. Máknul a teď sklízí šťavnaté ovoce.
Může to být i váš příběh. Ráda pomůžu i vám.