I já jsem tady…

Byli to opět moji dva kocouři – bráchové, kdo mi ukázal další past, do které padáme jako rodiče. Tenhle postřeh mi potvrdil i nejeden z mých klientů na mých seminářích nebo terapiích. Teď nedávno to byla jedna konkrétní klientka.

Ten bolavý moment je:

Když všechno v pohodě zvládám, nedostává se mi tolik péče a pozornosti.

Její příběh byl následující:

Jako dítě jsem si připadala sama, i když jsme byli úplná rodina s dvěma dětmi. Byla jsem starší. Ségra byla ta „problémová“. Měla nějaké zdravotní potíže, škola jí moc nešla a dost vyváděla. Přitom jsem měla pocit, že ji naši mají radši. Víc se jí věnovali, i když s ní byly problémy.

Mně škola šla a dokázala jsem si všechno zařídit. Vlastně mi dávali najevo, jak je to super. Byla jsem přeci ta starší a rozumnější. Byla jsem premiantkou, ale to nestačilo, aby se o mě výrazněji zajímali.

Spíš jsem vnímala, že když vším tak snadno proplouvám, tak oni mají pocit, že jejich péči nepotřebuju, že to zvládnu sama. No vlastně jsem i musela, protože se věnovali především ségře. Vůbec jsem to nechápala. Přišlo mi to nefér.

Taky jste něco podobného zažili?

To samé mi ukázali naši kocouři

Jestli si ještě vzpomínáte, mám kocoura Bertíka, víc bojácného a hodně opatrného, a Mikeše, nebojácného pohodáře až trumberu, který se teď naposled šel podívat na nastartovanej bagr. 🙂

Tenhle náš Mikeš si už od kotěte vždycky přišel pro pohlazení, skákal nám do klína. Když jsme si lehli, zalehl nás. Klidně si lehal i na ulici a ukazoval svoje bříško kolemjdoucím. Prostě kocour, který si kdekoliv a komukoliv uměl říct o to, co potřebuje.

Kdežto Bertík se svou bojácností prokousával těžko, pomalu po velmi malých krůčcích. A tak jsem se o něj v určitém ohledu starala víc. Víc jsem ho hladila, víc o něj pečovala. Vždyť Mikeš toho přeci tolik nepotřebuje, postará se o sebe sám.

Jednoho dne však Mikeš začal víc zlobit. Především mi začal počůrávat věci. Nejdřív jsem se na něj hodně zlobila a trestala ho, tak jak to dělají kočičí mámy, vytaháním kůže za krkem. To je nebolí, ale vědí, že je to varování.

Situace se paradoxně ještě zhoršovala. Přestal se chodit mazlit, nenechal se chovat a „mstil“ se ještě víc. Nechápala jsem, co se děje. Začala jsem se rozvzpomínat na události posledních týdnů a uviděla pár důležitých momentů.

Pak mě napadlo si s ním promluvit. Stejně tak jako malé děti, které ještě nemluví, i zvířata nám rozumí a dávají nám odpovědi.

Vyzkoušejte to!

Pokud máte takhle malé děti nebo nějaké zvířátko. Funguje to i u těch větších. Chce to však být hodně vnímaví. Taky to vyžaduje ochotu potkat se se svými pocity. Pak můžeme dostat překvapivé odpovědi.

Mě od Mikeše přišlo, že se mu málo věnuju. Změnou ve svém chování začal volat o pozornost. Jasně jsem si zavnímala ten rozdíl v péči o něj a o Bertíka. Došlo mi, jak jsem ho upozaďovala, protože on byl přeci v pohodě a dokázal se o sebe postarat. Bertík mě podle mě potřeboval víc, a tak jsem se mu i víc věnovala.

Zároveň Bertíkovi od začátku rozumím mnohem víc, protože i mně trvalo hodně dlouho, než jsem se otevřela lidem a životu. V tom je pro mě zase Mikeš velkou inspirací.

Bylo mi to hodně líto, když mi to došlo. Omluvila jsem se mu. Tak hluboce jsem najednou cítila, jak jsem mu svým chováním křivdila. I když nerozuměl mých slovům, došla k němu ta emocionální zpráva. Plakala jsem, hladila ho a omlouvala se mu. Vysvětlila jsem mu, proč jsem se k němu chovala jinak než k Bertíkovi.

Pak jsem ho poprosila, ať mi dává najevo, že mě potřebuje tím, že se zase začne chodit pomazlit místo mstění se. On opravdu zase chodit začal. Od té doby oběma dávám stejný díl lásky, i když každému jiným způsobem. Hlavně si uvědomuju že:

I když, ať už kocour nebo dítě, všechno v pohodě zvládá, ještě to neznamená, že nepotřebuje naši péči a pozornost.

Kocour má to štěstí, že je „jen“ zvíře a jedná instinktivně. Tím mě donutil začít hledat, proč se to děje.

Když se děti cítí takhle odstrčené, můžou se postupně začít zavírat a přestat dávat najevo, že jim něco chybí. Začít spoléhat jen na sebe. V dospělosti se jim pak příliš nedaří se někomu opravdu otevřít. Víc a víc se uzavírají do svého světa nebo hledají porozumění a zájem u svých kamarádů a v různých partách, které pro ně ne vždy jsou tím pravým ořechovým.

Může to mít i bouřlivější projevy, když už je toho příliš.

Ať tak či tak, je důležité si uvědomit, že všechny děti potřebují naši lásku a pozornost, i když každé trochu jinou formou. Potřebují cítit náš zájem, i když jsou samostatné.

Musím říct, že moji kocouři jsou pro mě velmi cenný trénink na moje děti.

A tak pokud jste si teď uvědomili, že se tak opravdu chováte k některému ze svých dětí, najděte k sobě zase cestu. Jsme to my dospělí, kdo tenhle krok potřebuje udělat. Především, když už to děti vzdaly.

Běžte a omluvte se. Chybovat je lidské a děti, stejně tak jako to dítě v nás, potřebují vědět, že chybama se člověk učí. 🙂