Jaké poklady mi přinesla kniha Obejměte své vnitřní dítě

Na úvod bez nadsázky můžu říct, že jedna jediná metoda z téhle knihy mi změnila život.

V jakém duchu? S odstupem dnes vidím, že jsem díky cestě, kterou jsem pomocí téhle metody podnikla přibližně před sedmi lety, začala opouštět roli oběti.

Z role oběti se mi díky léčení mého vnitřního světa podařilo vystoupit úplně. Jak na to, se dočtete v mém dalším článku, který chystám. 😊 Teď se s vámi však chci podělit o to, co za poklady mi přinesla právě tahle kniha.

Cesta z partnerské krize

Čtenáři mých eBooků ví, že mě na cestu k objetí té malé Moničky ve mně přivedla opravdu hluboká partnerská krize, kdy můj muž zvažoval, jestli nebude lepší se se mnou rozejít. Já sama jsem v té době nemohla vydržet už ani sama se sebou. Proto abyste porozuměli, nemůžu tuhle část svého osobního příběhu ani teď vynechat.

Byl to tak zoufalý stav, kdy jsem svého muže několikrát za den hluboce milovala a zároveň ho několikrát za den nenáviděla a chtěla se rozejít. Zároveň mi bylo zle i fyzicky. Měla jsem pocit, že mi pukne srdce, jako bych měla náběh na infarkt.

Obdivuju mého muže, že to se mnou tenkrát zvládl a neopustil mě. Tahle horská dráha, která se opakovala každý den, trvala dlouhých šest měsíců. Dnes už vím, že to byly projevy retraumatizace, kdy vládu nad mým prožíváním převzaly instinkty (plazí mozek – naše vývojově nejstarší část mozku) a emoce (limbický systém). Při téhle nadvládě rozum (šedá kůra mozková) nemá vůbec žádnou šanci.

Tenhle stav se spustil v okamžiku, kdy jsem znovu naplno zažila obrovský strach z opuštění a obrovskou bezmoc, což jsou má nejranější traumata z děství.

Byla jsem tak zoufalá, že jsem tenkrát po tom šíleném půl roce začala pátrat, co se mi to děje a hlavně, jak z toho ven.

Vzpomínám si na ten večer, kdy jsem brouzdala na internetu a narazila na blog Jana Bílého a na jeho článek o vnitřním dítěti. Popisoval v něm tenkrát základní projevy zraněného vnitřního dítěte. Stálo tam přesně:

• Závislost (ať už na osobách – často na partnerech, nebo na látkách či činnostech).
• Narcismus, egoismus, chamtivost, touha se stále předvádět a získávat pozornost.
• Nedůvěra, podezíravost a z ní plynoucí touha po kontrole okolí.
• Vytváření a stálé opakování negativních pocitů a situací včetně sebedestruktivního jednání.
• Poruchy intimity, sexuální poruchy, chorobný stud.
• Odmítání autorit a neschopnost nechat se vést.
• Prázdnota, deprese, apatie…

TO JE ONO!

To jsem já! Bylo mi jasné, že sem patří i můj strach z opuštění, který byl příčinou mé potřeby neustálé kontroly nad vším a všemi. I když to byly zoufalé projevy, věděla jsem, že jsem doma a bylo to úlevné.

Článek jsem si vytiskla, běžela za svým mužem a křičela jsem, já už to vím, už tomu rozumím! Našla jsem to! Přečetla jsem mu pár vět. Došlo mi, že se takhle ozývá moje vnitřní dítě.

Můj muž je vášnivý čtenář a s klidem mi řekl, že má doma dvě knížky o vnitřním dítěti a že mi je rád půjčí. Z té jedné – Návrat domů od Johna Bradshawa, se stala moje bible léčení vnitřního dítěte. A ta druhá, právě Obejměte své vnitřní dítě od Ladislava Dvořáka, mě navedla na tu nejcennější cestu, cestu za mou malou opuštěnou Moničkou.

Tu jsem podnikla jednoho krásného dne v Petřínských zahradách pod jedním stromem. Na ten den nikdy nezapomenu. Ještě teď mi jdou slzy do očí, když o tom píšu.

V knize je krátká vizualizace, díky které jsem se potkala s tou mojí největší láskou, tím největším pokladem.

Našla jsem ji, jak si hraje v lese. Byla sama, nedůvěřivá a smutná. V tu chvíli mi došlo, jak často jsem jako dítě byla sama a hrála si sama. Když jsem k ní přišla a nabídla jí svou náruč, všechno dosedlo. Přiběhla ke mně a já ji objala. Provázel to vodopád slz a zároveň obrovská úleva.

Postupně mi docházelo, že to byla ona, kdo se ve mně ozýval ve všech těžkých chvílích. Kdo volal o pozornost. Kdo se bál, že ji zase všichni opustí.

Od té chvíle jsem ji už nikdy neopustila především já sama. Došlo mi, že jsem to já, kdo jí nejlíp rozumí. Kdo ví, po čem touží a co potřebuje.

V té chvíli jsem na cestě osobního rozvoje byla už 13 let. Ale teprve v tenhle moment mi došlo, koho v sobě to vlastně léčím a kudy se vydat dál.

Děkuju panu Dvořákovi za tenhle počin. 

Pro mě to bylo, jako bych v sobě nastavila takové pomyslné dno. Až od téhle chvíle se moje téměř prázdné nádoby lásky, přijetí, blízkosti a důvěry opravdu začaly plnit. Do té doby jsem si připadala jako taková černá díra, která všechno, co přijde, pohltí a nic nezůstane.

Možná to taky znáte. Naštěstí to tak nemusí zůstat.

A za co terapii vnitřního dítěte, kterou jsem o té doby naplno pozvala do svého života, vděčím nejvíc?

• Moje důvěra v život vzrostla natolik, že zůstávám v klidu, i když přicházejí náročné časy.
• Opustila jsem roli oběti.
• Mám pocit, že je všeho dost.
• Moje žárlivost klesla z 10 tak na 2.
• Naučila jsem se zacházet se svými emocemi tak, aby se můj vnitřní prostor uvolňoval a já zároveň nikomu neubližovala.
• Mé srdce se otevřelo životu a lidem tak, jak jsem si to nikdy nedokázala představit.

S tímhle výčtem bych ještě mohla pokračovat, ale už tohle stačí k vrchovatě spokojenému životu a větší pohodě ve vztazích.

Mám pro vás zkratku

A tak, pokud i vy chcete podniknout tuhle léčivou cestu, mám pro vás zkratku. Meditaci – vizualizaci Setkání s vnitřním dítětem jsem nahrála. Můžete si ji zdarma stáhnout TADY.

Vím, že tahle terapie umí zázraky, právě protože řeší úplný základ všech našich zhoubných návyků a hlubokých zranění. Dnes už taky vím, že sedne jen někomu. Dokud to však nezkusíte, tak nezjistíte, jestli jste to právě vy. 😊

Protože pokud vám sedne, tak jako sedla mě, proměnu vašeho života pocítíte okamžitě. Ráda tu budu pro vaše případné dotazy, jak dál.

S hlubokou vděčností k terapii vnitřního dítěte

Monika