PAST s názvem: Moje dětství bylo v pohodě

Taky patříte mezi ty, jejichž dětství bylo vlastně v pohodě? Rodiče byli spolu a jsou spolu doteď a na žádné výrazně bolestné věci si nevzpomínáte?

Ale vnitřní spokojenost se ne a ne dostavit, sebedůvěra a fungující vztahy jakbysmet. O životním naplnění a radosti z práce, která vás živí, nemluvě.

Nemuseli jste totiž mít bůhvíjak těžké dětství. To, co jste během vašeho dětství považovali za normální, bylo však dost možná málo na to, aby vám dalo všechno, co jste potřebovali pro svůj zdravý růst. Pro vývoj v člověka, který žije naplno svůj potenciál, má se rád a je spokojený se svým životem.

Dětmi jsme zkrátka byli všichni a je to prostě tak, že první roky života nás zformovaly nejvíc. Většinou však nejsme schopní vidět ona „slepá místa“ v naší výchově a přijde nám, že všechno bylo v pořádku.

Proč to vůbec řešit?

Leckdo by řekl, proč se v tom pořád rejpat! No, přiznejme si, mnozí se na tohle téma potřebují pravdivě podívat aspoň jednou. Protože, i když jsme bolavé příběhy našeho dětství založili někam hodně hluboko, dál v nás žijí svým vlastním životem a lezou ven ve všech nejmíň vhodných situacích.

Rozhodně nejde o to, uvíznout v otázkách, co mohlo být a nebylo, ale díky upřímnému vnímání naší minulosti najít cesty, jak si dosytit to, co nám chybělo. Protože naše nenaplněné potřeby z dětství se nám budou hlásit, dokud je nedosytíme. Bohužel.

Mnohdy si je navíc nevědomě dosycujeme dost nešťastnými způsoby, které však z dlouhodobého hlediska nefungují a vedou do slepých uliček.

Za ty roky, co se zabývám terapií vnitřního dítěte, jsem se setkala s jedním fenoménem, který možná není zas až tak překvapivý, ale mnoho lidí mu nepřikládá patřičný význam.

Je totiž mnohem snazší uvidět bolest, kterou si neseme z dětství, když nás bili, fyzicky týrali nebo nedej bože sexuálně zneužívali. Nebo když některý z rodičů pil, byl agresivní, a tak se rodiče hodně hádali nebo dokonce fyzicky napadali. Případně, když se rozvedli nebo někdo z nich náhle zmizel z našeho života, tak jako to bylo v mém případě.

Všechny tyhle skutečnosti dávají jasné vodítko, že jsou tu věci z naší minulosti, na které se potřebujeme podívat a začít je léčit. V těhle případech není debat o tom, že naše trápení má kořeny v dětství.

Takové lidi to vyloženě nutí s tím něco začít dělat, protože stavy, které zažívají, jsou leckdy neúnosné. Nefungují jim vztahy, trpí pocity méněcennosti a viny, trápí je různé strachy ne-li fobie, trpí závislostmi a podobně.

Často je navíc trápí různé nemoci nebo psychické potíže, které taky nejčastěji mají původ v raných fázích našeho dětství. Důvod něco s tím začít dělat tak nacházejí celkem rychle.

Kdežto ti, kdo taky nejsou bůhví jak spokojení se svým životem, jsou víc v práci, než doma a to ještě v takové, která je moc nenaplňuje, s emocemi si neví rady, pro druhé by se rozkrájeli a na sebe zapomínají, ale měli na první pohled pohodové a klidné dětství, málokdy tohle pojítko s dětstvím odhalí.

U nich však platí dvojnásob, že je třeba sundat růžové brýle.

Protože je to „normální“

V naší společnosti běžně považujeme za strašné a zraňující fyzické násilí, sexuální zneužívání, tragická úmrtí nebo jiné těžké životní události.

Na druhé straně ale podceňujeme a bagatelizujeme dopad psychického násilí, vysokých nároků a tlaků na výsledky a na výkon nebo důsledků přenášení přemíry zodpovědnosti na děti v případě, že některý z rodičů v rodině nefungoval v potřebné míře, protože byl třeba nemocný nebo hodně vytížený prací.

Je spousta věcí, které jsou v naší společnosti vnímané jako normální, ale to ještě neznamená, že jsou v pořádku. Právě proto si potřebujeme sundat ty růžové brýle, abysme to byli schopní začít vidět, především pokud cítíme nespokojenost v některé oblasti našeho života.

Jaké jsou tedy projevy těch rádoby méně dramatických zážitků z dětství? Uvádím jen ty nejvýraznější.

• Syndrom záchranáře – pomáháme vždy a všude a především na úkor sebe.
• Strach z neúspěchu a ze selhání – jedeme jak motorová myš, něco nezvládnout neexistuje.
• Touha vynikat za každou cenu – prostě musíme být dokonalí a nejlepší a ti okolo nás jakbysmet.
• Workoholismus – práce a nic než práce nebo jiné závislostní činnosti, které mají vládu nad naším životem.
• Vysoké nároky na sebe i na ostatní – nikdy nic nebude dost dobrý.
• Citově chladné blízké vztahy – pohlazení, vlídné slovo, objetí a blízkost v našem životě nemají své místo. (Týká se především mužů.)
• Syndrom hodné holky a hodného kluka – všechny chápeme, nic moc nerozporujeme a často sami sebe upozadíme ve prospěch druhých.

To jsou věci, které leckdy považujeme jako normální. Vnímáte je tak? Pokud ano, nic si z toho nedělejte. Patologie, která se ve společnosti děje běžně, se totiž stává normalitou. V pořádku to však není. Na vavřínech neusínejte! Je zcela v naší moci náš život nasměrovat na zdravější cestu.

Lidem chyceným do „pasti spokojeného dětství“ trvá mnohem dýl, než jsou schopní dostat se ke svému potlačenému vzteku, hromadě smutků a pocitům bezmoci. Mnohem dýl přicházejí na to, co je jako děti zmáčklo nebo zatlačilo někam, kde vlastně nechtěli být.

I věty typu:

„Ty jsi tak šikovnej!“, „My máme tak hodnou holčičku!“, „Nebreč, vždyť už jsi velkej!“ se do nás hluboko vryly a zformovaly naše chování.

Aby se nám žilo líp

Stojí za to se na tuhle součást naší osobnosti podívat, porozumět jí a pojmenovat vše těmi pravými slovy, aby se nám žilo líp a uvolněněji.  Díky tomu pak postupně můžeme svoji minulost propustit a otevřít se naplněnému životu.

V jádru je totiž jedno, jaké konkrétně bylo naše dětství. To, co je směrodatné, je:

…………………………………………………………………………………………………………………………

• jak moc jsme spokojení se svým současným životem,
• jak moc si vážíme sebe sama, máme se rádi a vnímáme svou hodnotu,
• jak láskyplné a respektující jsou naše vztahy,
• jak moc jsme schopní se zase sebe postavit nebo se naopak uvolnit a odevzdat,
• jak moc radosti a naplnění zažíváme.

……………………………………………………………………………………………………………………….

Schválně si uvedené body přečtěte znovu a ohodnoťte si upřímně každý řádek na škále od 0 do 10. Nula = blíží se to bodu mrazu a deset = je to paráda.

Pokud jste u všech pěti bodů na 8 a výš, tak paráda. Pokud se to však někde ne-li všude pohybuje pod 5, je na co se dívat. Teda za předpokladu, že chcete žít spokojenější život. 

Není podstatné, jak bolestné bylo vaše dětství v očích druhých lidí a v porovnání s těmi opravdu těžkými příběhy. To jediné, co platí a čeho si potřebujeme začít všímat, je, jak jsme se v něm cítili my sami v různých situacích.

V téhle terapii nejde o to roznést naše rodinné příslušníky na kopytech, ale uzdravit svůj vnitřní svět.

Kde tedy začít?

Úplně prvním krokem je rozvzpomenout se a to dítě v sobě potkat. Mnoho z nás má řadu věcí z dětství vytěsněných, protože naše mysl je v tomhle ohledu hodně milosrdná.

Pokud ji ještě nemáte, k cestě za tím dítětem ve vás vám pomůže moje audionahrávka Setkání s vnitřním dítětem ve verzi zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Dětmi jsme byli všichni, a tak zranitelné srdce máme taky všichni, muže nevyjímaje.

Zdarma si ji můžete stáhnout TADY.

Už jen její poslech vám dá mnohá vodítka, jak dál. A kdybyste přeci jen měli nějaké další otázky, kdykoliv se na mě můžete obrátit. Jsem tu pro vás moc ráda. 🙂

Naplněnému životu zdar!