Třešničky na dortu

Můj muž se mi směje, že už jsem taky bloger. A proč jsem se jím vlastně stala, tedy vlastně blogerkou? :o)

Na cestě hledání svého daru životu a světu jsem si totiž uvědomila, že dnes už vlastně skoro nevím, v jak velké křeči jsem před lety žila, jak to vypadalo a co mi pomohlo ji rozpustit.

Co všechno se vlastně stalo? Jaké Aha momenty přišly a v jaké souvislosti? Jak velký kus cesty už jsem to vlastně ušla? Kdo a co byli mými pomocníky na mé cestě k uvědomnění? Na to všechno se mi najednou hodně těžce rozvzpomínalo. A představa, že mám o tom ještě psát? No to snad ani ne!!!

Zkusit, se vyplácí..

Nicméně mi to nedalo a zkusila jsem se alespoň zamýšlet na tématy, o kterých bych mohla psát. Nejdřív jsem měla pocit, že vlastně nemám o čem psát, a že to ani neumím. Na druhou stranu jsem si byla jistá, že už mám velký kus cesty za sebou, a že dnes sklízím její plody. Tak jsem to zkoušela znovu a znovu a pomalu si začala uvědomovat, kudy vedly mé kroky a co všechno jsem se na všech těch cestách a odbočkách naučila.

Díky té cestě do minulosti jsem začala vidět momenty a důležité okamžiky v mém životě, se kterými přišla cenná uvědomnění. Začala jsem vnímat kolik pokusů a omylů za tím bylo, kolik hledání a zkoumání, kolik vzestupů a pádů, kolik bezradnosti a zoufalství, kolik radosti a dojetí.

Najednou mi došlo, že jsou to věci, o kterých má smysl psát. Že by stálo za to, aby alespoň některé z nich spatřily světlo světa. Takové ty třešničky na dortu. Že díky internetu se dostanou k lidem, ke kterým bych se já sama třeba nikdy nedostala!

Že jsou to zkušenosti, které mohou někoho inspirovat. Někoho povzbudit, potěšit nebo dát naději. Nebo dát pocit, že v něčem člověk není sám. Že existuje světlo na konci tunelu, i když třeba ještě není vidět. Uvědomila jsem si, že tenkrát před lety bych byla vděčná, kdyby něco takového tenkrát existovalo pro mě.

Začalo mi to dávat hlubší a hlubší smysl. Zároveň jsem si uvědomila, jak moc mi psaní pomáhá rozvzpomínat se na dávno zapomenuté poklady, které se pro mě staly takovou samozřejmostí, že už si vlastně ani neuvědomuju, že je mám.

Budu vlastně ráda, pokud v mých článcích lidé budou nacházet své odpovědi. A třeba jim ušetřím bloudění!

Tak se ze mě stala blogerka, která se ráda podělí o své cenné poklady a bude ráda, pokud vám taky poslouží!

Přeji vám příjemné čtení!